Neexistuji proto,abych změnil svět. Existuji, abych žil svůj život způsobem, který mě učiní šťastným.

Vylévání přetečeného poháru

27. října 2011 v 12:32 | Enelya |  Střípky života
Sedím tu s hrnečkem horké hráškové polévky ze sáčku, kterou mám strašně ráda, a přemýšlím jestli má vůbec cenu tenhle článek psát. Před dvěma dny, když jsem byla tolik naštvaná, jsem si potřebovala vylít všechny své myšlenky. Možná proto, abych sama sebe ujistila, že nejsem zaujatá a že jsem měla pravdu. Častokrát jsem si dříve říkala, že se možná chovám nefér a že si to nezaslouží. Ale teď, když se na to dívám s odstupem, už klidná a vyrovnaná, se svou hráškovou polévkou, vidím, že jsem měla pravdu a mrzí mě, že jsem opět nevěřila svému úsudku. Vím, že víc jak z devadesáti procent dokážu odhadnout člověka, a většinou hned poznám, že si budeme/nebudeme rozumět. Přesto se pokaždé snažím chovat objektivně, protože mi to příjde povrchní soudit lidi, které neznám. Vždycky raději čekám, chovám se přátelsky, někdy možná trochu z odstupem, a pozoruji, jak se ten člověk začíná ukazovat takový, jaký jsem si celou dobu "věděla", že je. Vždy mě to jenom více ujistí, že se na úsudek svého mozku můžu spolehnout, nic víc. Využívám toho jenom tím způsobem, že lidem, kteří vím, že mi povahově nebo názorově nesedí, se snažím vyhýbat, popřípadě nezavádět s nimi hovor na téma, ve kterém vím, že bysme se neshodli, a v podstatě proti nim nic nemám, protože jsme si nikdy nic neudělali, ani se nepohádali. Protože jsme k tomu neměli příležitost. Když se mě někdo na toho člověka zeptá, odpovídám vždy, že si s ním/jí moc nemám co říct.
Ale prostě někdy už mé nervy nevydrží a přetečou. Oni se sice někteří nepouští do velkých rozhovorů se mnou, ale za to si nenechají ujít příležitost vyjadřovat své názory všem ostatním, takže ono to stačí na to, jednoho dne prostě vypěnit. A co mě na tom štve nejvíc, že jsem u toho nebyla. Protože vím, že kdybych u toho byla, tak by si tohle říct nikdy nedovolila, protože sama dobře ví, že na to nemá absolutní právo. Ovšem jediný, kdo jí to dokáže říct jsem já. Protože ostatní nechcou začínat konflikty. O to víc mě mrzí, že jsem u toho nebyla. Protože skutečně miluji jedince, kteří když ví, že v okolí není nikdo, kdo by se jim postavil, si najednou dovolí víc, než co si dovolit můžou. A já strašně ráda argumentuju takovým namyšleným a arogantním lidem a posílám je zpátky na zem. Protože ono jde i o to, co si ona ve své situaci může dovolit říct. Jsou lidi, kteří si to dovolit můžou, ale ona k nim nepatří, a jestli nezmění svůj přístup, tak ani nikdy patřit nebude.
A pak se člověk dozví, že ona je se sebou vlastně spokojená. Někdy si říkám, že lidská namyšlenost je nekonečná. A takoví lidé prostě potřebují sesadit ze svého imaginárního trůnu, někdo jim prostě musí vysvětlit, že skutečně nejsou nejlepší. A když jsem jedna z mála, které to nedělá problém, protože je mi srdečně ukradený, že mě za to asi moc ráda mít nebude, tak to snad přežiju.
Jako jestliže ona je v týmu nejméně zkušená a hraje nejhůř a myslí si, že hraje docela dobře, ale my ostatní ji prostě křivdíme, protože ji nemáme rádi, a já, jako jedna z nejdéle hrajících, jsem na sebe po každém tréninku naštvaná, že už bych měla hrát úplně jinak a že se mi vůbec nedaří, tak asi něco úplně v pořádku nebude.
Neskutečně se těším na příležitost přistříhnout jí křídla.
Ovšem do té doby se asi budu muset vyvstekávat zde. Dojedla jsem svou hráškovou polévku i kapustu, takže se s vámi pro dnešek loučím.
Mějte se fanfárově,
Enelya
 


Komentáře

1 Ta z davu Ta z davu | Web | 27. října 2011 v 17:52 | Reagovat

Jo, "miluju" takovýhle lidi a jakmile vypěnim, jsem v pohodě schopná jim ty křídla taky přistřihnout. Jinak s tím, jak píšeš, že umíš odhadnout rychle člověka?! Mám to podobné, taky do lidí začnu brzy vidět, ale pak se sem tam objeví někdo, v kom se třeba vůbec nemůžu vyznat..je to pak pro mě víc než zarážející :D :).
Jinak, tvůj blog mi též přijde sympatický :).
Takže... budoucí maturantka, zdraví budoucí maturantku :D.

2 Vendy Vendy | Web | 28. října 2011 v 15:57 | Reagovat

Řekla bych švejkovsky, to chce klid, ale někdy to fakt nejde.
Instinkty... na ty asi dej. Jestli ti instinkt napoví, že s tím člověkem se necítíš dobře, i když se vidíte poprvé, tak trochu na ten instinkt dej. Aspoň natolik, že si toho člověka oťukáš,  než si ho tzv.pustíš k tělu. Protože občas se opravdu může stát, že ten nesympatický člověk ze začátku se může změnit v milého človíčka, se kterým si máš mnoho co říct.
Ale taky se může stát, že kdo ti nesympatický byl, ten nesympatický zůstane. U nových lidí dej na instinkt, ale taky jim dej šanci.
To se mi to kecá.

3 Eleanor Eleanor | Web | 28. října 2011 v 20:09 | Reagovat

Tak tomu říkám náser! :D
Správně, sesadit z imaginárního trůnu a oslavit to hráškovou polévkou.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama