Neexistuji proto,abych změnil svět. Existuji, abych žil svůj život způsobem, který mě učiní šťastným.

Cesta lesem

29. září 2011 v 17:13 | Enelya |  Střípky života
Po šíleně dlouhé době o sobě opět dávám vědět. Opravdu mě mrzí, že to tu tak zanedbávám, ale skutečně to není školou. Popravdě, po prvním měsíci mám ze čtvrťáku zvláštní pocit. Co si vždy pamatuju, byli maturanti zahlceni školou, příjmačkama a maturitou, zatímco mně ta škola letos připadá ještě pohodovější než loni. Ale líbí se mi, že když mi odpadla biola, dějepis i chemie, tak jediné, co mi do školy stačí dělat, je chodit tam. Ale zjistila jsem, že pro mě je slovo maturita stejně abstraktní pojem jako pro prváky. Hned 5.září mě poměrně zaskočila němčinářka, která se nás ptala, kdo bude maturovat z němčiny. Ještě víc mě ale zaskočili spolužáci, kteří nejen že věděli z čeho budou maturovat, ale většinou už i na jakou vysokou půjdou. Zatímco já jediné co už teď vím, že z informatiky maturovat nebudu. xD Ivt asi opravdu nebude můj obor, když ani nevím, jak se píše složená závorka. Natož nějaká Java x).
Další důležitou věc, kterou jsem o sobě zjistila, že atletka ze mě skutečně nebude, i přes nejlepší výsledky ve třídě. Aneb jak jsem běžela na závodech x) Řekněme, že jsem doběhla do cíle a nebyla jsem poslední. A taky jsem nemusela být ve škole, že jo.
Ale dneska jsem si vlastně ani nechtěla stěžovat na školu (Ono taky ani není moc na co, když biologie i dějepis již nejsou.), ani na to, že jsem včera o státním svátku musela na trénink, a dokonce ani na to, že tohle absolutně nebyl trénink podle mých představ, protože tolik činek jsem snad pohromadě ještě neviděla. xD
Kromě toho jsem včera totiž dostala úžasnej nápad, jak ušetřit za autobus a protáhnout se před tréninkem. Totiž jet na kole. Pár věcí jsem teda ale nevychytala. Jednak jsem tedy absolutně nepočítala s posilovacím tréninkem, ale hlavně mě nenapadlo, že při cestě domů už bude tma. Což by nebyl žádný problém ani v případě, kdybych s sebou nějaké teplé oblečení měla, ale prázdné držáčky na světla už byly horší. Ale říkala jsem si, že vzhledem k tomu, že nejedu po hlavní, ale po cyklostezce lesem asi 12 km, nemusel by to být až takový problém. Problém to začal být ve chvíli, kdy jsem vjížděla do lesa a absolutně neviděla světlý konec, natož nějakou lampičku. Stálo mě to docela velké úsilí vjet dovnitř. Předtím jsem radší zavolala domů, že pojedu autem, aby mohla jít maminka v klidu spát, a v zápětí V., že pokud se do půl hodiny neozvu, tak jsem sjela z cesty. Moc vtipné to teda nebylo, ale když mi spadlo kolo na cestu a skřivily se mi řídítka, smát jsem se začala. Smích mě rychle přešel, když jsem se snažila udržet rovnováhu na pokřiveném kole a mžourala co nejvíce dopředu, kde jsem předpokládala výjezd z lesa. Za chvíli se skutečně objevilo světlo noci (xD) a po pár dalších minutách i světla blízkého města. Před dalším, mnohem delším, lesem mě čekalo už jenom najít správnou cestu. Člověk by řekl, že najít cestu domů nemůže být problém, ale já pořád měla na paměti minulý týden, kdy jsem se tam za světla ztratila dvakrát. xD Jediné, co k tomu ještě chybělo byl štěkající pes a chlap se sekyrou. Správnou cestu se mi úspěšně podařilo najít hned na poprvé, ačkoliv doteď spíš nechápu, kde jsem vzala tolik sil, šlapat tak rychle do pedálů x) Pak už zbývala jenom cesta lesem, která se mi však zdála minimálně třikrát delší než za světla. Možná to zčásti způsobil fakt, že na cestu už nebylo vidět vůbec, a tak jediné, co mi zbylo, bylo poslouchat, jestli jedu stále ještě po cestě. A představa blížící se vesnice se mi líbila víc než kdy jindy, předtím jsem ještě zaslechla z lesa šustění listí, ale s tím, že i kdyby tam někdo skutečně byl, tak já jsem tam na kole (I když rozbitém), mě to už ani nevyvedlo z míry. Došlapala jsem až do vesnice, kde jsem hned začala hledat telefon, abych podala zprávu že žiju. Načež mi bylo vyčteno, že jsem naprosto nezodpovědná a hazarduju se štěstím. Překvapilo mě, že jsem byla tak promrzlá, že jsem se nedokázala ani obhájit. Ale oproti tomu lesu mi náš sklep přišel jako nejbezpečnější místo, což vidím jako jediný přínos tohohle večera. Ještě teda taky to, že jsem to zvládla i psychicky.
Myslím však, že jestli ještě někdy vůbec pojedu na kole, tak jedině se světly. Ale spíš se asi na chvíli stane opět autobus mým nejoblíbenějším dopravním prostředkem. Taky mě z něj nebudou tolik bolet kolena. x)
S pozdravem
Enelya
 


Komentáře

1 Eleanor Eleanor | Web | 29. září 2011 v 20:12 | Reagovat

Maturitní ročník v pohodě? To mi zní jako rajská hudba. Nás dřou z kůže už od září.

2 Vendy Vendy | Web | 30. září 2011 v 23:29 | Reagovat

Ty jsi ale číslo. Máš štěstí, že ti nějaká větev nešlehla přes oči... jet na kole potmě je opravdu o hubu, zejména když nikde nesvítí ani světýlko...
:-)
Máš vážně štěstí, že to odnesly jen zkřivený řidítka...

3 Enelya Enelya | Web | 1. října 2011 v 21:01 | Reagovat

[1]: Jo, taky se mi to zdá nějaké divné x)

[2]: Tak té větve bych se bála ze všeho nejmíň, nejvíc jsem se bála, že nenajdu cestu a hned potom, že mě někdo někde přetáhne pohrabáčem, nebo něčím takovým xD štěstí mám, no x)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama