Neexistuji proto,abych změnil svět. Existuji, abych žil svůj život způsobem, který mě učiní šťastným.

Běhání

23. srpna 2011 v 22:28 | Enelya |  Střípky života
My o vlku a vlk píše sms. Asi tak nějak. Před chvílí jsem ukončila své úvahy o běhání, stále totiž ještě nechápu, jak mi to mohlo tak dlouho vydržet, vzhledem k tomu, že zřídka dělám něco, z čeho nic nemám. Taky si nevzpomínám na žádné své předsevzetí, které bych kdy dodržela (Projekt 365, nebo spíš pokus o něj, budiž tomu důkazem).
Ale s běháním je to jiné, kupodivu úplně opačné. Čím více běhám, tím více mi to připadá důležité. I když ne tak docela, nejhorší na tom totiž není vyhrabat se ráno z postele, ale donutit se vyjít z domu. Oproti tomu mi těch 8 km připadá snadných, teď když už je zaběhnu bez problémů x)
Navíc když už jsem se dostala přes fázi "Zastavím, jinak chcípnu", začínám v tom vidět skutečně určitý druh terapie. Dříve jsem si jako dítě vždy přála boxovací pytel, který mi nikdo nikdy nedal, ale teď mi stačí mé běhací střevíčky. xD Od té doby, co jsem si v běhání začala vybíjet vztek i všechno ostatní, jsem v něm našla mnohem větší oblibu, než když jsem běhala jenom pro fyzičku. Ono to totiž začalo opravdu fungovat, protože po několika kilometrech, když už cítím táhnoucí vazy v koleni a nedostatek kyslíku v plicích, jsou najednou ostatní problémy jakoby v dálce. A čím déle běžím, tím více se jim vzdaluji, a tím víc je mozek v klidu. Poslouchám pravidelný dusot svých nohou, pozoruju přibližující se město a utíkám svým myšlenkám. Běžím vedle svého stínu, který mě nikdy nezradí, nikdy mi neuteče a nikdy na něj nemusím čekat. Je to věrný společník x).
Občas potkávám vojáky na svých ranních cvičeních, jak číhají u silnice a sledují, jak běžím, někteří mě tiše zdraví, jiní se mi smějí. Občas se ke mě přidávají psi, kteří si chtějí hrát.
Vždycky jsem ráda běhala. Běh je krásný v tom, že v něm běží každý sám za sebe, se svýma myšlenkama i nohama. Kromě toho pocit být rychlejší je úžasný, a jen stěží překonatelný. Miluju, když nechávám lidi za sebou.
Proto mám ráda tréninkový žebřík, i sprinty a všechno, co s během souvisí, chtěla bych být ještě rychlejší. Ale kačenky, žabáky a kliky opravdu ráda nemám. A sotva na to jenom pomyslím, objeví se mi na mobilu zprává, že zítra mám dojít na trénink. Ale to už se mi nechce. Jak mám teď toho vlka poslat zpátky do boudy?
Enelya,
která ale pořád nejraději běhá u televize s Usainem Boltem x)
 


Anketa

Jsem víc ovlivněn/a hlasem:

Rozumu
Srdce

Komentáře

1 Eleanor Eleanor | Web | 24. srpna 2011 v 19:29 | Reagovat

To je hezké, když tě něco takhle baví. :)
Ano, na svůj stín se můžeme vždy spolehnout. Na toho tichého společníka, který je s námi na každém kroku.

2 Vendy Vendy | Web | 26. srpna 2011 v 21:30 | Reagovat

Já nikdy nebyla na dlouhé tratě, když jsme na střední běhali patnáctistovky, tak jsem myslela, že vyplivnu duši...
Ale je dobré, že na tebe běh takhle působí. Svým způsobem to asi je opravdu osvobozující a protistresové...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama