Neexistuji proto,abych změnil svět. Existuji, abych žil svůj život způsobem, který mě učiní šťastným.

Odcházíme z minulosti

8. července 2012 v 23:48 | Enelya |  Ve větru...
Opravdu už jsem hodně dlouho nepsala. Maturita je pro mě už pěkných pár týdnů minulostí, popravdě byla hned ten den, kdy jsem úspěšně odmaturovala. Vskutku odmaturovala. Uplynulo docela dost času, hodně se toho stalo a stále nemám pocit, že by maturita byla nějakou mimořádnou/ zlomovou událostí mého života. Asi se na to dívám trochu jinak než většina ostatních. Taky jsem si myslela, že mi škola bude chybět. Jak se to říká? Že najednou bude pocit prázdnoty. Pravda je, že mi nechybí vůbec nic, ani jednou jsem neměla pocit, že bych měla být ve škole, ani jednou nepřišla taková ta nostalgie, že už to bylo naposled. Spíš jako by to vše bylo někdy hodně dávno.

Vlastně poslední dny, vždy když se odhodlávám napsat článek, přemýšlím, zda to tady nemám rovnou pověsit na hřebík. Pořád tvrdím, že jsem stále stejná, ale není to tak úplně pravda. Jsem pořád ten stejný člověk, překvapivě, jenom si uvědomuji čím dál tím víc věcí. Už dávno nejsem dítě. Vůbec nevím, kdy nastal zlom, ale stále častěji si uvědomuji, že některé věci je třeba udělat. Že není možné dělat jen to, co chci. Možná to ani není správné, ale přesto to musí být.
A potom si najednou připadám moc stará na to, abych se někde na blogu vypisovala ze svých problémů (Ne že bych to někdy dělala. Doslova. Ale známe se.. xD). Najednou se mi nechce sdílet svůj život téměř s nikým, natož na blogu, kde si to může kdokoliv přečíst. Vím, že jsem nikdy nepsala moc osobních věcí, ani jsem nikdy nelitovala ničeho, co jsem zveřejnila, zároveň jsem ale taky blog nikdy nebrala jako koníček, ani jsem zde netrávila hodiny, přesto mám pocit, že už se to pro mě nehodí.
Sama jsem se pustila do něčeho o čem rozhodně nejsem přesvědčená, že je správné. A už vůbec si nejsem jistá, že je to to pravé pro mě. Dost možná jsem se pustila do něčeho, čeho můžu už brzo litovat, a neudělám s tím teď už nic. Vím, že kdybych mohla, udělala bych to znovu, ale popravdě nevím, jestli jediným důvodem není hrdost. Vím, že nechci být na nikom závislá. Mám k tomu spoustu rozumných důvodů, které si neustále opakuji, ale hlavně jim pořád ještě věřím. Chci věřit tomu, že je to správné, a že se o sebe postarám. Ale hodně se bojím, že mi to nemůže vyjít. Ani já nejsem schopná tohle všechno zvládnout. Vždy jsem byla z těch lidí, kteří se neohlíží za minulostí, ale věří v budoucnot. Protože budoucnost byla naděje. Ale teď, když je budoucnost taková mlhavá, je najednou minulost strašně fajn.

A pak je tu tenhle blog, přemýšlela jsem, že bych začala někde jinde. Přece jenom od znova. Ale pak jsem si pročetla pár svých článků a rozevřela ten šíleně dlouhý archiv, jaký má jen málokdo x) a vím, že bych toho asi litovala. V tuto chvíli opravdu nedokážu říct, jak to tu bude vypadat, sama si to nedokážu představit. Ale vím, že psát nepřestávám, teď určitě ne. Vím, že některé zážitky stojí za to si psát, a i já jsem vždy tvrdila, že blog si vedu hlavně pro sebe. Asi nikdy nebudu z těch blogerů, kteří píší několik článků týdně, ale prostě.. když mám co říct, tak to řeknu, v opačném případě mlčím. Asi tak nějak.
Nevím nakolik tenhle článek dává smysl. Takhle pozdě vznikají zvláštní myšlenky, ale snáze se píšou x)
Aloha
 

O státních maturitách

10. května 2012 v 23:41 | Enelya |  Střípky života
Vím, že už je to víc jak týden staré, ale jak jsem celých šest let nedělala do školy vůbec nic, tak teď vskutku nestíhám. Navíc, já jsem vždy byla trošku pozadu, ale i přesto bych ráda přidala pár svých poznatků. Není to nic světoborného, ale v souvislosti s tím, co se teď tolik řeší ohledně vyšší verze z matiky, bych ráda něco přidala - z pohledu maturanta, který to psal. Na začátek bych jenom chtěla říct, že tak zběžně sleduji celou tu záležitost skoro od začátku, a neskutečně mě vytáčí postoj lidí, kteří se teď kouknou na zadání a řeknou, že by vše vyřešili a jak jsou ti maturanti hloupí. Vím, že je malá pravděpodobnost, že si to tady někdo z těch lidí přečte, ale i kdyby se jen několik lidí, kteří tu na to natrefí, nad tím na chvilku zamysleli, tak tu neztrácím hodinu ze svého "svatého" času.

Ine Kafe

30. dubna 2012 v 22:39 | Enelya |  Hudba
Taková tématická... Původně jsme ji měli zpívat na posledním zvonění, z čehož sešlo, ale přesto si myslím, že se k tomu přesně hodí. x)
O tom, jak jsem platila pokutu ve vlaku a jak jsem si pořezala mečem nohu, někdy jindy, dnes jenom opravdu krátce.


a už je to tu toľko sme sa jej báli záverečná
a už je to tu koľko sme pred ňou stáli záverečná
...

sranda bude. xD

Vaše Enelya
 


O příjmačkách

22. dubna 2012 v 21:15 | Enelya |  Střípky života
Už je to nějaký ten týden, přesně dva, co mám za sebou příjmačky, a jelikož to byly mé první a zároveň i poslední (Doufám), rozhodla jsem se si je sepsat, i když bych se měla učit. Nevím, jak se to mohlo stát, ale najednou jsem zjistila, že prostě vůbec nestíhám. Teda stíhám, ale tak možná na maturitu v září. No, hysterický článek si nechám na jindy x) Zpět k tématu..

Focení tabla

5. dubna 2012 v 16:25 | Enelya |  Střípky života
Tak si říkám, že vedle ostatních "povinností" maturantů je samotná maturita úplně to nejjednodušší. No dobře, možná trochu přeháním, ale každý, kdo mě trochu zná, ví, že se jistěji cítím za fatoaparátem než před ním. Samotné třídní focení, popřípadě focení na občanky a všechny možné další kartičky, pro mě bylo vždy noční můrou. Pokud si někdo pamatuje epizodu z přátel, kdy se Monika snaží donutit Chandlera nechat se vyfotit a Chandlerovi se nedaří tvářit se přijatelně, tak já jsem na tom asi podobně. Jako malá jsem se naučila utíkat z dosahu všech foťáku a tahle tendence se mě občas ještě stále drží. I když je pravda, že už to se mnou není tak hrozné. Ale přitom na fotky z dětství se dívám neskutečně ráda, ale vždy až po nějakém čase od pořízení, kdy už mám pocit, že takhle hrozně přece už nevypadám. Potom už se sama sobě dokážu i zasmát x).

Každopádně před naším focením na tablo jsem doufala, že mě zmalují a učešou tak, že na té fotce nepůjdu poznat. Popravdě to bylo podobné jako před plesem, tehdy se všichni tvářili, že je to kdovíjaká výjimečná a zlomová akce v jejich životech, holky se snažily udělat ze sebe princezny a kdovíco ještě a celkově mi přišlo, že tomu přisuzují až příliš velký význam. Přitom pro mě to byl prostě fajn večer se třídou, se kterou zase tolik večerů netrávím, ale to bylo asi tak všechno. Bylo to fajn (Ale pořád ještě si pamatuju, že jsem nemohla na zápas!). Ono s tím focením je to podobné, skoro všichni si to užívají, holky se těší na své pěkné fotky, některé se dokonce dvaktrát převlékají (!), a mně se o tom zdá ještě dva dny poté. No, řekněme, že to mohlo být horší, naštěstí nás fotila jedna mladá fotografka, která nám těch fotek udělala hodně, takže i z mého půlmilionu jsou tak dvě použitelné xD Sice holky, které nás česaly a malovaly ze mě vytvořily něco neskutečného, ale přesto když jsem stála před tím foťákem tak jsem se moc nechytala. Tak říkám naší fotografce, že si mě bude muset korigovat, že jsem zvyklá stát spíš na opačné straně foťáku. Následně jsem popadla klobouk, který byl nejblíž, jelikož jsem netušila, co dělat s rukama, načež K. poznamenal, že ho ale neprodávám xD. Kluci tak celkově ze mě měli dobrou srandu, jelikož oni už měli odfoceno, zatímco my jsme se česaly. Ale pozitivní na tom bylo, že v naší skupince jsme se česaly jen dvě, takže to poměrně rychle odsýpalo. No po "prodávání klobouku" mi tedy zkusili navrhnout, ať ho jakože vyhazuji do vzduchu, což se ovšem ukázalo taky jako nelehký úkol. Poprvé, když jsem jej vyhodila, jsem se soustředila na chytání, až jsem zapomněla, že jsem focena, takže jsem jej sice chytla, zato ale s komickým soustředěným výrazem. Následoval výbuch smíchu a K. mě opět upozornil, že se musím tvářit na ten foťák. Druhý pokus jsem se tedy soustředila na výraz, ale zase se mi nepovedlo chytit ten klobouk. Takže následovalo několik více či méně úspěšných pokusů, z kterých stejně na fotce vypadám spíš jako uvaděčka.x) Takže zatímco téměř všichni si to focení užívali a vymýšleli nejrůznější pózy, já jsem z tama hleděla co nejrychleji vypadnout.

Následující dva dny jsem se odhodlávala se na ty fotky podívat, dokonce jsem byla rozhodnutá se na ně ani nedívat a nechat K., ať mi nějakou vybere. Jenomže potom, co se mi o tom ještě další dvě noci (Tu před focením nepočítám xD) zdálo, jsem zjistila, že pokud se na to nekouknu, tak se asi pořádně nevyspím, jsem se tedy odhodlala. A čekala jsem to teda horší, minimálně tři z nich jsou docela povedené, na nich zrovna nevypadám jak prodavačka, uvaděčka ani trestankyně, takže hádám, že ty se asi na tom table objeví.xD

Takže tolik k mému slavnému focení. Asi to nebylo až tak špatné, ale jsem ráda, že už to mám za sebou, a doufám, že nic podobného zase dlouho nebudu muset absolvovat x)

Enelya,
která už by se asi mohla začít učit, když za měsíc maturuje x//

Kam dál